VODŇANY – 21.-23.9.2001



Vodňany? Jo akcička, která proběhla někdy koncem září minulýho roku. A co se tam dělo? To je těžký, dělo se tam toho moc, něco si pamatujeme, něco ne, něco chceme, něco ne, ale na pár chvil se určitě zapomenout nedá. "Zprava dobrý, zleva taky." "Peťo, věděls, že jsme byli na vedlejší, no jenom žes tam tak vlítnul." "No myslím, že na tuhle rychlost se do toho kopce asi nevyplazíme." Myslím, že je vidět, kdo byl obětí prudy během přesunu na vodňanský statek - pan šofér se svým fárem (p.Peťa & Kadet). Posádka měla ale veliké štěstí, že měla alespoň schopnou navigátorku, jelikož všichni bloudili po rozpadlých lesních cestách se zákazy vjezdu a ujeli o mnoho kiláků navíc, čemuž se posádka Kadeta bez problémů vyhnula. Ale i přesto se dostala na statek s bazénkem, houpačkou a barem až mezi posledními. To z toho důvodu, že si naplno vychutnávala památky, které po cestě potkávala. Jejich účelem totiž nebylo jet na víkend za účelem opojit se jistými moky už v dopoledních hodinách a večer to stihnout ještě jednou, ale obohatit se návštěvou památek a sportem zvaným cyklistika (sportovní odvětví, které vzniklo v 60.letech 19.století ve Francii, odkud se rychle rozšířila do ostatních evropských zemí. Člení se na rychlostní, terénní a sálovou...). Ti, kteří dorazili již dříve, museli ze slušnosti jít ihned do baru




a testovat moky, které jim paní domu s ochotou připravila. A tak to pokračovalo dále. Nikdo totiž nebyl ani po vypití jedné láhve schopen zhodnotit kvalitu daného nápoje a tak koštoval dál a dál. Partička se bavila, někdo odumíral, jiní překonávali i své dosavadní meze, účty se závratnou rychlostí plnily a bylo jen otázkou času, kdy přijde nějaké opravdové zpestření večera. A přišlo. Většina lidí už nahlas pochrupávala a užívala si svých snů, když tu najednou zvuky rozbitého skla. Tomu, kdo to zpozoroval jen v klidu proběhlo hlavou, jo vysklený dveře nejsou levnou záležitostí. Ale ono prdlajs dveře, on to půllitr, ale o co se rozbil? O tom jsou do teď pochyby, ale nejspíš o ústa jednoho z účastněných. A nastaly okamžiky jako vystřižené z krváku. Otevřené dveře, v nich mladík a z pusy mu stříká krev na všechny směry. Statečně se zvedá a přesvědčuje vyděšené přihlížející, že je všechno v pohodě. Po zkouknutí se v zrcadle ale i jemu ztuhne úsměv na tváři. Pouze jeden dotyčný všechny přesvědčuje, že když to není skrz, že je to bez problémů a stačí mu na to pár pivek. A začala akce. "Rychle, rychle odvezte ho do koupelny, je to vážné. Sestro, ručník prosím." " Budeme ho muset převézt, nejsme na tento zákrok dostatečně vybaveni, je potřeba opravdových profesionálů." "Připravte tu nejrychlejší sanitku s nejzkušenějším řidičem."

Byl vybrán ten nejschopnější z neschopných a za nejrychlejší vůz byl vybrán Kadet. Jeho majitel nejdříve ve spánku souhlasil s jeho užitím a svěřením ho schopnému řidiči, ale po procitnutí si to jaksi rozmyslel a vydal se sprintem, pouze stroze oděn, zachraňovat svoji lásku. Po seznámení se se situací svolil, i když si byl víceméně jistý, že vůz vidí vcelku naposled. Ale saniťák to zvládl skvěle. Zkušeně řezal zatáčky na ne příliš široké cestě a tak se rychle a jistě řítili k neurčité nemocnici. Spolujezdkyně se s mžitkami před očima snažila zjistit, kde je nejbližší zařízení, které by pomohlo umírajícímu. Po obvolání několika tísňových linek nám jistá ospalá paní sdělila, že se jedna nachází přímo ve Vodňanech. Ale kde? To se bohužel nedozvěděli a tak řidič se spolujezdcem vyběhli ven a zvonili na všechny zvonky okolních domů s nadějí, že jim někdo ukáže cestu. Lidí stačili nasrat určitě mnoho, ale asi ne natolik, aby některý z nich vylezl ven. A tak si museli poradit sami. Nikde ani noha, která by mohla pomoci. Jen jedno policejní auto, které by cestu ale stejně určitě neznalo. A tak řidič prudce zatočil do nejbližší ulice a nemocnice stála přímo vedle nich. Celou tu cestu, co se ti dva vepředu snažili dovolat, dozvonit nějaké pomoci, se vzadu starala zkušená sestřička o téměř vykrváceného pacienta. Zvonek. Napruzená sestra. Pacient je podepírán, aby se nezhroutil k zemi a předán do rukou profesionálů. Umírající byl položen na lehátko a značně využíval své nevinné bezmocnosti k získání náklonnosti ošetřovatelky, která ho celou cestu různými způsoby udržovala při životě. Chudák zraněný už neměl sílu ani mluvit, jediné co z něj vypadlo bylo "pivo, pivko". Sestra mu vrazila jehlu pod kůži a už se nezmohl ani na to. Trvalo to věčnost. Nervózní saniťák obvolával všechny možný známý a zjišťoval co ho čeká za řízení v neschopnosti. To nejhorší, ale byl statečný a i na zpáteční cestě to risknul. Mezitím se dvě sestry čekající na výsledek mohly utlouci smíchy. Kvůli čemu? To už nikdy nikdo nezjistí. Po nekonečně dlouhé době se již zašitý mladík objeví podpírán sestrou ve dveřích ordinace.


"Pánovi se chce na toaletu." Podle výrazu v obličeji se mu (už) nechtělo, ale radši byl odveden. Následovalo poděkování profíkům a slib, že se tento večer už neukážeme. A tak se s nadílkou několika stehů vracela výprava na svoji základnu. Jo, že tam tu noc nebyla nuda, to je jisté, ale co se dělo dál?

Druhý den ráno se rozletí dveře jedné z ložnic a v nich vyhublý mladík s plandajícími elasťákami. "Vstávat, jedeme"!!!!!!!! Pro upřesnění bylo asi 8:30. Z čehož vyplývalo, že ta, na kterou byl vyvíjen nátlak, aby vstala, spala opravdu jenom chvilinku. Byla totiž jednou z nočních ošetřovatelek. Ale i přesto vstala a vydala se s dalšíma dvěma typama provozovat již na začátku zmíněný sport. Zima jak v morně, ztuhlý nohy, nevyspalý tělo. Ale touha po poznání nových atraktivních míst a pocitu úplné vyčerpanosti je hnala dál :o). Silnice, bláto, louka pak les.


Kilometry ubíhaly, až dojeli na jistou zříceninu, která byla jejich cílem. Zde lezli po cimbuří, skrz rozpadlá okna a výklenky a snažili se co nejlépe zapózovat fotografující spolucyklistce.




Shlédli krásné okolí z věžičky a vyrazili dál. Zima neustále neustupovala a t ak se rozhodli k návratu. Vůbec to neutíkalo, byla to hrůza.


Myslím, že ke konci už si vyčítali, že radši nezůstali se zbytkem na statku a nezkoušeli stáří whisky přivezené jedním z účastníků zájezdu. No nějak se to překlepalo a úplně mrtví dorazili do cíle, kde už všichni byli nějací odlišní, takoví veselí, plni energie.




A opět začal večer. Všichni se zapřísáhli, že dnes žádny výlet nebude a naštěstí to tak nakonec i dopadlo. Všichni si hezky poslušně zalezli do baru a bavili se. Chvílema zábavička nějak vázla a tak jeden z dotyčných vymyslel úžasnou hru. Člověče nezlob se, ale s mírně upravenými pravidly. Dotyčný, jehož figurka byla vyhozena byl povinen vypít 10 loků svého moku. Vyhodil-li někoho jiného také se musel napít.


Takže bylo vlastně jedno zda dotyčný prohrával či vyhrával, prostě se u toho jenom strašně pilo. Po té, co už paní domácí nestíhala točit pivka a někteří již měli vyexovaných pár piv, hru z bezpečnostních důvodů ukončili. Ale nálada už byla určitě o kousek lepší.


Hudba hraje, pár lidí se vlní do rytmu. Najednou se malé prostranství před barem změní v taneční parket.


Někdo se na sebe lepí, jiní se točí dokola jak o život. Jistá osoba zůstala na ocet a tak se nakvašeně čapla věšáku a začala s ním tančit mezi ostatními párečky. Nakonec to skončilo tak, že se o věšák všichni prali. Vrcholem večera byla hra na nejohebnějšího. Vystrčený boky, skoro zlomená páteř, ale hlavně se nedotknout. A jak to pokračovalo dál, jo to mám trošku zmatené.

Ráno bylo jako každé jiné po větší večerní kalbičce, tiché ospalé a hladové. Prostě takový to doznívání. A pak hurá domů.

Merunka



Jenom ještě doplnim, že asi hodinu poté co Fíla odjel tatínkovým pežotem zpátky nach Šumava, tak s Hegym sedíme v Kadetovi a chystáme se nakládat kola atd. a v tom volá zmatenej Fíla, že ujel pár kiláků a píchnul a že neví co s tim má dělat, dokonce ani pořádně nevědel kde je. OK, tak sme nažhavili můj závodní automobil a vydali se mu na pomoc. Našli sme ho v náký vesnici, kousek vod Vodňan. Auto nechal stát za zatáčkou a ani tam nechodil blinkry. Po bližším ohledání jsme zjistili že zmíněná guma je uplně na sračky, jelikož s ní Fíla jel po píchnutí estě asi kilák a divil se že to auto ňák divně jede.


Fíla nebyl zrovna vybaven pro podobné případy, nejen že neměl hever, ale dokonce ani trojuhelník, jěště štěstí že měl rezervu. Naštěstí sem s sebou měl foťák, tagže je vše zdokumentováno. Nejdříve jsme zvedli auto na hever, ale i pres zabržděnou ručku a zařazenou rychlost, začalo ujíždet, takže sme ho dali zase dolu a hledali něco čim podložit kola. Až na nějaké menší kameny jsme dlouho nemohli nic najít, když v tom se Fíla vynořil z pangejtu a za sebou vlek vobrovskej šutr, kterym by šel aretovat i tank. Samotná výměna kola proběhla celkem v pohodě a Fíla se mohl konečně vydat na Šumavu.


My s Hegym sme se vrátili na statek, naložili Kadeta až po střechu jako když se cikánská rodina stěhuje (taky s náme jel Pavel :o)), na střechu dali tři biky a vydali se směr Praha. Dojeli sme šťastně a za rok si to určitě zvopákneme!

Petan