Čestné prohlášení: Vše je pravda, ryzí pravda a nic než pravda. Tak přísahám.
0. HISTORIE:
Začalo to roku 1998, kdy se Kačer, Opice, Rak a Čáp poprvé vydali do kraje severně od Plzně a tam týden pobývali. S sebou měli své oře a na nich jeli z Prahy tam i zpět. Jen Rak, který šlapal pozadu, jel tak pomalu, že musel jet větší část cesty tam po železnici – pravdou je, že ho to tak zmohlo, že vypadal jak zhulenej - a domů ho pak vezl táta Rak autem.
Z této doby také pochází hláška „respekt do Chrástu“, pronesená na disku trisku ve Zruči, která málem vyvolala mezinárodní konflikt. V pověstném Chrástu byl objeven neméně pověstný Holiwood, kde jsme měli tu čest popíjet pivo s četnými slavnými osobnostmi - v čele stolu sedával a svojí ohromnou postavou na sebe upoutával veškerou pozornost sám Lešek Semelka, pivo pak točil a roznášel pekelný Lucifer. Tato milá hospůdka je bohužel již nyní minulostí.
Bylo nebylo a za sedmero horami, řekami a lesami příběh pokračoval…
Rok následující sice byla velká voda a hrozilo, že se hausboat urve a uplave, a proto nikdo do Plzeňského okresu nezamířil, ale již v roce 2000 bylo opět navázáno na tuto hezkou tradici a v sestavě, kde Ježík nahradil Raka, se akce opět uskutečnila. Připomenu-li, že jsme navštívili Plzeňské disko pro čtrnáctileté, a že se za námi zastavila i Terka, je jasné, že to byl pobyt plný neřesti, sprosťáren a použitých prezervativů.
Však také sám veliký Fx napodobující soulož vedle souložícího páru, byl málem umlácen kopulujícím ranařem…
I. TISÍCKRÁT PROKLETÉ BRAŠNY BRAŠNY:
1.8. 2001 jsme se ráno sešli na Hlaváku a poslali věci vlakem do Chrástu. Jakub mi předal brašny, které jsem si k této příležitosti slavnostně půjčil a jel jsem domů. Tam jsem téměř hodinu ohýbal nosič a podložky, lámal šrouby a nadával, než se mi podařilo improvizovaně připevnit nosič ke kolu. Přidělat tašky na nosič, byl level druhý, o něco málo snadnější, ale přesto namáhavý. To už jsem volal zbytku, že nestíhám a změnili jsme sraz. Narval jsme vše potřebné do tašek, včetně spacáku, karimatky a nějakého jídla a celý zchvácený proklínal toho magora, kterej vymyslel, že se pojede dva dny se spaním v přírodě.
Konečně jsem vše dobalil, zkonstatoval, že muj bicykl je třikrát těžší než bez brašen, od těla odlepil již skrz na skrz propocený dres a mocným šlápnutím jsem konečně uvedl svého oře do pohybu. Se svými poctivě v Norsku nabranými 68i kily mi to moc nejelo a plandající elasťáky a vyčnívající žebra mé aerodynamice také moc nedodávali, přesto jsme jel na Ameriku, kde jsme měli sraz, takovou rychlostí, kterou jsem na tomto úseku ještě nikdy nevyvinul, a počítaje v potaz brašny, byl to výkon ryze královský, za který se již dávají Olympijské medaile. Leč oceněn jsem nebyl. I když jsem oněch 10 km překonal za 10 min, přesto jsem přijel s téměř hodinovým zpožděním.
Setkání bylo šťastné a vřelé, na jeho oslavu jsem si koupili nanuky za nekřesťanské peníze. Co do této doby dělali Peťa, Felda, Adam, Verča a Jakub nevím, domnívám se však, že od Barranďáku jeli Prokopským údolím, a pak na mě nasraní čekali.
II. AŤ SLOUŽÍ, PANE ČECHU!
Jakožto znalec místních cest a cestiček jsem se ujal vedení držíce se plánu, který stvořil opilý Peťa nad mapou Evropy 1:20 000 000*).
V Karlštejně jsme přejeli most a táhlým stoupáním jsme vyjeli ke golfovým hřištím. Zahráli jsme si jednu hru - vstupné nám darovala hodná babička v Karlštejně s podmínkou, že se s ní jeden z nás pomiluje, tak jsme si střihli a… …Adam pak nehrál - a po té dorazili kopec.
V Litni nás zaujala hospůdka a názvem Ve stínu lípy, a rozhodli jsme, že si dáme na počest Sváti Čecha jedno pivečko a hned zas půjdeme. Jenže před hospodou byl malebný stoleček se slunečníkem, pivo bylo dobré a levné, svítilo sluníčko a jídlo také nebylo k zahození. Po chvíli na traktoru Zetor dorazil sám obtloustlý Svatopluk Čech a přinutil nás vypít další orosený půllitr na počest české poezie. Jelikož jsme správní Češi, jeho žádosti jsme vyhověli. Slovo dalo slovo, sluneční paprsky se nám opírali do hlaviček a z jednoho piva byly velmi záhy čtyři.
Ještě jsme však měli před sebou lán cesty, tak jsme se statečně zvedli od stolu, stěží se trefili na sedla a klikatě vyrazili.
*) str. 80-81, Školní atlas světa, Geodetický a kartografický podnik Praha, 1989
III. POZOR ZÁKRUTA!
Z kopce se nohám šlapalo dobře, do kopce nešlapaly vůbec. Mrchy! Chvíli trvalo, než jsme zdolali další kopec do Koňeprus. Pak nastalo dlouhé a svižné klesání, kola se rozjela a dosahovala rychlosti 50 km/h a mnohonásobné šipky na značce upozorňovali na prudkou zatáčku. Peťa přibrzdil a jen tak tak ji projel a zastavil v protisměru. Jakub se rozhodl škubnout řidítky a naplno zabrzdit. Tato volba však nebyla správná, a tak tedy položil kolo na bok a stále ještě za jízdy si vyndal z brašen svačinu a posvačil. Po spořádání dvou chlebů se šunkou, zastavil v prachu krajnice.
Adam chtěl být za každou cenu originální a taky není žádný srabák, a proto nebrzdil vůbec.
Až když se před ním otevřelo údolí oplývající medem a trním, zmáčkl brzdy, nad kolmým srázem postavil kolo na přední, udělal frajeřinku – vyhodil nohy do vzduchu, paty od sebe - a pak se poroučel po hlavě do šípků. Kolo ho následovalo.
Celé jsem to natáčel na kameru, ale záběry byly tak tragikomické, že se samovznítily. My zbylí, zkušení a moudří jsem včas přibrzdili a stal se z nás záchranný tým.
Kubísek byl sedřený a narazil si koleno tak, že dalších 14 dní ho stále zlobilo. Adamovi jsme vyndali SPDpedál z helmy a kolo vytáhli. Pak křičel, ať ho tam necháme, že si nechce roztrhat dres. Už usínal. Nakonec si to ale rozmyslel, dres si roztrhal a s pomocí se vyškrábal ven.
Faktem je, že kdyby tam byly svodidla nebo z protisměru vyjelo auto, tak na místě polámaných šípků stojí dva křížky. Nebo tři, Peťo? Alkohol a (Svatopluk i Vladimír) Čech jsou svině.
IV. PRVNÍ TERÉN A TOČNÍK, ŽEBRÁK, TOČNÍK, ŽEBRÁK
Tak trochu jsme vystřízlivěli a zničený a dychtivý Jakub se ztratil a najel si pár kilometrů navíc, Adam měl po ekvilibristických peripetiích píchlou duši. Pauzy při lepení a čekání na Ježíka využil Felda k romantickému posezení v cigeretovém kouři.
Přes Zdice jsme dojeli do vsi Hředle, kde jsme vjeli do terénu. Sil už bylo málo, a tak vyschlou a hrbolatou polní cestu lemovala sprostá slova, zvlášť, když vedla do kopce. Průjezd lesem a závěrečný výjezd k hradu Točník byl zničující! Po celodenní jízdě to byl opravdu velký oříšek a nejedno kolo zmizelo zlostně v pangejtu.
Jet v tyrénu s brašnami, které váží tak 20kg není žádná prča. Na silnici jsem si už docela zvyk, že je to dřina, těžiště je o metr dál, málo to brzdí a v zatáčce přetáčí, avšak na hrbolatých lesních cestách je to utrpení!
U hradu jsme si oddáchli, vychutnali jeho krásu a pohladili medvědy. Okolo zříceniny Žebráku jsme sjeli do vsi Točníku, a pak do města Žebráku. Jak u blbečků na dvorečku. Už bylo osm, a tak jsme se přesunuli do hospody. Peťa na náměstí rozhlásil, že jeho kolo stojí 60 tisíc, tak nebylo divu, že mu ho hned ukradli. V hospodě jsme se umyli v umyvadlech, jedli jak Otesánci, ale pivo v nás moc nemizelo. 
Okolo jedenácté jsme již značně unavení našli jen při dvou baterkách v Žebráku za hřištěm jakýsi plac a tam se složili. Byli to čerstvě posekané kopřivy se stvoly o průměru 2 cm. Jelikož jsem měl největší a nejtěžší brašny, v kterých jsem si mohl vézt nafukovací vilu i s bazénem, tak jsem spal komfortně. Ale byli tací, kteří se nechávali celou noc masírovat od nerovné země a posekaného hloží.
V. SILNIČNÍ NUDA, DRUHÝ TERÉN A KOUPÁK
Ráno nás probudila zima. Zjistili jsme, že o dva metry vedle je anglický trávník, krytá a rovná terasa domku a načechrané peřiny. Trochu nás to namíchlo. Sbalili jsme propíchané karimatky a šli na náměstí posnídat. Jakýsi pán vyvolal rozmíšku, když tvrdil, že lavička, o kterou si Felix opřel kolo je jeho. Ani argumentace, že Felix je taky místní a jen se na chvíli odstěhoval, a že okolo je dalších laviček stopadesátpět, pána neuklidnila.
Narvali jsme si břicha a nechtíc dále experimentovat, vyrazili jsme po staré Plzeňské. Felix s Jakubem drtili, tak jsme drtili všichni – Cerhovice, Mýto, Svojkovice, Osek… Zde je třeba ocenit výkon něžné šestiny naší skvadry, která se stále statečně držela a leckdy měla ve tváři úsměvu a nadšení víc, než my chlapci ostatní. Heavík měl svůj velkej den.
Za Osekem zas tyrén: pole, dokopec, les, brašny, tyrén, hrboly, vomrzení, brašny, naraženej ráfek, brašny, nasrání, brašny, tyrén a tak stále dokola. Pak docela dost dlouhej sjezd, kde jsme myslel, že už brašny rozkopnu. Bez nich by byl dobrej a kdyby ještě vidlice měla zdvih vetší než 0,65cm, tak bych se taky nezlobil.
Odměnou po dlouhé a namáhavé jízdě byl koupák v Nové Huti, kde jsme si zchladili hlavy a umyli špínu z cest. Pili jsme pivko, kdo neměl plavky, koupal se nahej a čuměli jsme po holkách. Ony po nás ale nečuměly. Protože byly hnusný.
Po osvěžení už to k chatě bylo, co by kamenem dohodil, a zbytek do kopce dojel.
VI. ČERVENÝ HAUSBOAT A VYJÍŽĎKA K PLZNI
Červený hausboat schovaný v lese nás mile uvítal. Zrada byla pouze v tom, že bývalý majitel hausboatu byl starý mládenec, a tudíž, když vytáhl svoji červenou krasavici z vody a umístil ji na podezdívku, vzmohl se jen na vybudování terasy a spokojil se s životem v jednom. Nás však bylo šest a sedmý nešťastník se za námi chystal. Nastal problém s nedostatkem místa.
Bordel vznikl velice rychle a záhy přešel v chaos. Najedli jsme se a na pivko šli do Bonnu. Až do Říše jsme tedy nedošli, Bonn je totiž disco-pivnice ve Zruči. Tam jsme spolkli několik Gambáčů, zahráli si s koulema po zeleném plátně a brzo šli spát. Lišky nám přišly dát dobrou noc.
Stateční nadšenci jeli ráno nakoupit čerstvé pečivo. Po tomto obdivuhodném výkonu jsem snědl 10 rohlíků a čtvrt chleba a tím jsem zdvojnásobil svoji hmotnost. Je zataženo a kape.
Čtyři stateční – Peťa, Adam, Verča a já (dočasný kapitán červené ponorky) – jsme se rozhodli pro vyjížďku. Terénem po žluté značce jsme krosili okolo Berounky a každou chvíli hrozil pád do bezedné propasti. Ale bylo to akční. Nejednou jsme taky zabloudili, jednou jsme se dokonce dostali k perníkové chaloupce. Ježibaba uvnitř žrala Mařenku a Jeníček byl na zápraží nějakej zfetovanej. Asi krad perník, hajzl.
Vykoupali jsme se v Boleváku a pokochali se vyhlídkou na monumentální panelovou zástavbu z let sedmdesátých. Plzeň je krásná! Vydrtili jsme výjezd na Chlum a po druhé straně Berounky sjezdy, stráněmi, roklemi a terény jsme se vrátili k Dolanskému mostu. My tři kluci čistotní jsme se tam vykoupali, abychom na discu oslnili nejen svojí krásou a prudkým intelektem, nýbrž i vůní. Z téhož důvodu jsme kola do následujícího kopce tlačili. Předběhla nás bába s nůší a předjel veterán z první světové války na kole Sobi 20 a zprudil nás, proč takoví čilí kluci s pěknými koly nemaj na to, to vyšlápnout…
VII. DISKO TRISKO!!!
Dorazil Vosa a Bertík vystřídal mého proklatě žlutého Marina na pomyslném postu nejhoršího kola. Navoněli jsme se, namalovali, sexy oblíkli, vycpávky vložili do oblasti třísel – Verča utáhla podprsenku – a byli jsme ready na vesnické radovánky a následné chlípnictví.
Do již zmíněného Bonnu jsme dorazili v sedm, abychom zabrali místa. A nevěděli jsme která dřív! Byli jsme tam první. V našich řadách zavládla únava a nejistota, narušená pouze občasnou vycházkou k baru či na WC. Ani první příchozí v 8 nás nerozveselili. V 9 byla puštěna kazeta a na parket naběhli tři místní kreténi, rádoby drsní a rádoby drsně trsali. Kdo se na ně koukal, se poblil, kdo je litoval, brečel. Mě bylo trapně za ně.
Až v 10 přišlo pár dalších lidí a konečně DJ a už se začalo normálně hrát. Nic se nedělo, tak jsme to šli roztancovat. Bohužel až když jsme omrzelí po půl hodině odešli z parketu, tak se na něj nahrnula celá vesnice. Asi se jim nelíbili naše vycpávky.
Adamovi účast na parketě nestačila, tak obcházel největší bouchače a zval je na parket. Ukecal ale jen Schwarzenegra, Stalone nešel. A aby toho nebylo málo, prohodil k Djovi, že už by se teda mohlo začít hrát ňák normálně.
Pivo, trsání, panák, pivo, pivo, trsání, pivo, panák, panák, pivo, trsání…
Felix vybalil své umění na několik krasavic, ale pak zbytek disca protancoval jen se sloupem. Verče něco do hlavy hučel dvoumetrovej černoch a zmínil jakýchsi 32cm. Verča ho však odmítla. Asi jí to bylo málo. Adam se ucházel o místní krásku, ale pak sálem zašumělo „neotravuj“ a už jsem zahlédl jen jeho zklamaný úsměv. Ctíc věrnost jsem se s dívkami pouze líbal. Vosa také ctil své zásady a zůstal u svého pivka.
Trsání, pivo, pivo, trsání…
Peťa si zatancoval s Verčou ploužák a předvedli profesionální striptýz. V publiku byl ohlas veliký a oběma aktérům se to také zalíbilo, až z toho bylo repete.
Ve dvě nás to spontánně omrzelo, nasedli jsme do patnáctimetrové limuzíny a jeli k chatě. Konzumaci zmrzliny, šampaňského a malin jsme museli přerušit, protože jsme museli vystoupit a až k chatě dojít pěšky. Po úzké, klikaté lesní cestě Cadilac totiž nemohl projet. Kdo se nepoblil a neusnul v pangejtu, dorazil bez úhony.
P.S.1 Druhý den si stěžovala jakási paní, že jsme ji ve 3 vzbudili novorozeně. Asi musíme na příště objednat limuzínu s tišším motorem.
P.S.2 Od té doby, co přijel Vosa, se ze zadní místnůstky v noci ozývaly vzrušené steny.
VIII. SRNKA, KRYSA, TÁBORÁK A DESTRUKCE ZRUČE
Přes noc lilo, kdo jel ráno nakoupit, jel na cizím kole, aby si nezaprasil vlastní. Máme se rádi.
Bylo hnusně a nic se nedělo. Došla voda, a tak jsme vzali flašky a šli pro ni do Dolan. Na poli jsme viděli mrtvou srnku a o kus dál krysu. Peťa obě zvířata vzal, aby je mohl donést Marii. Prej si je tam zapomněla.
Povídali jsme si o životě, postavili hranici, zapálili oheň a pekli buřty. Pohodička, na svém Ilči se dostavil i Vinnetou. 
K večeru jsme vyrazili do hospody. Vosa je s Bertíkem jedno tělo a jedna duše, tak ho vzal s sebou. Aby stačil naší chůzi, krosil to po čerstvě zoraném poli. Usadili jsme se ve Zruči u hřiště, fajn hospoda. Peťa dal zelenou pití panáků, a tak si dal zelenou. Zachutnala mu, a nejen jemu. Nejvíc ale chlastal Bertík.
Při odchodu se Vosa zapomněl v hospodě a opilá skvadra využila zamknutí Bertíka za přední kolo, povolila pravěké rychloupínáky a s řevem hodila torzo bicyklu do křoví. Do svíjení se smíchem na zemi vběhl Vosa s předním kolem a kutálel ho před sebou ulicí. I měsíc se moh poch…at smíchy.
Felix rozbořil plot a svým útěkem jsme zahnali rozlíceného psa Baskervilského, který si na nás dělal zálusk. Ale stáhl ocas mezi nohy a pelášil, jak nejrychleji mohl, pryč. Za námi ves shořela a byla srovnána se zemí. A po nás potopa.
Bertík trpěl pod nákladem pěti osob a klipsny brousil po asfaltu. Jakožto režisér jsem musel zasáhnout a neúnosnou situaci zklidnit.
IX. BLOUDĚNÍ V KOPŘIVÁCH DO LIBLÍNA A ZASE ZAPÁTKY
Po snídani a vystřízlivění jsme se vydali na celodenní vyjížďku. Z Chrástu jsme sjeli k řece a jeli rozbláceným terénem. Vydal se s námi i Vosa. Bertík trpěl a podkluzoval, ale jel. Bylo mokro, bahno stříkalo, kopřivy šlehaly a značka se ztrácela, až se ztratila úplně.
Pěšinka vedla podél řeky, vodáci na nás řvali, že nás převezou, a co tam dělá ten pošuk s Favoritem. Nakonec jsme vyšplhali kolmo po skalách a objevili se u nekonečného plotu. Kolem něho jsme se prodírali v 2 a půl metru vysokém bodláčí až do absurdna, až už to dál nešlo. Bylo to nekonečné a vyčerpávající. Nakonec nás to omrzelo a plot jsme přelezli, objeli statek a objevili se v jiném světě. Snobská restaurace plná nažehlených němců zářila čistotou a penězi, vedle golfové hřiště a po obloze létaly rachejtle z ohňostroje. Opadalo z nás trochu bahna a bodláčí a najedli jsme se radši až u převozu v Darové.
Ale byli jsme hlupáci a odradit jsme se nenechali a po červené pokračovali dál. Terén to byl drsnej, nahoru dolu a kličky mezi stromama. Bertík se držel. Ale únava rostla a vyskytly se i hlasy odporu. A když se značka opět ztratila a my začali bloudit po druhé, až jsme ztratili i cestu, omrzení zavládlo ve všech řadách. Nakonec jsme museli přejet lán zralé pšenice – klasy nás šlehali do nohou, Vosu i do rukou – a přes oboru, kam byl vstup zakázáno jsme se dostali na silnici a po ní v pozdních odpoledních hodinách na dně svých sil do Liblína.
Jelikož jsem měl sraz s Lenkou asi za hodinu v Plzni, musel jsem opustit zbytek jdoucí do hospody. V terénu jsem utržil další škrábance, pak už jen silnice, ale samé hory doly a drsnej protivítr. Nejelo mi to, tukové zásoby jsem neměl a tak jsme jel jen ze setrvačnosti a na silnou vůli. V době kdy jsem měl být v Plzni jsem byl 20km daleko a na pokraji vyčerpání. Můj pouhý stín přijel do Plzně o hodinu(!) později, ale láska hory přenáší a měl jsme dost času na procvičení provinilého úsměvu.
Prohlídli jsme fotky, pokecali a na chatu jsem se navrátil již jen vycházkovým tempem. 80km v drastických podmínkách jsem spláchl v Drahotíně, kde jsem potkal kluky. Kdo se koupal nahej, tomu ho ryby ukousli. Já s sebou plavky neměl.
Únava a pozdní hodina nám nenavodily dobrou atmosféru na to jít do hospody, a tak jsme zůstali v chatě a zdrbali celej svět a vše živé na něm a brzo šli spát.
X. DOMŮ, DO PRAHY, DO PODOLÍ, DO LÉKÁRNY…
6.8. náš výlet končil. Panovala všeobecná shoda, že zpět pojedem jako vždy v jednom kuse. Uklidili jsme, sbalili a se slzami v očích červenou ponorku opustili. Z Chrástu jsme poslali věci, a pak už jen nejkratší cestou po nudné silnici. Trvalo mi třicet km, než jsme se rozjel, do té doby to bylo utrpení. Jeli jsme roztahaní podle svých sil. Bertík měl dlouho ambice na první místo, ale Vosovi nohy nevydržely až do konce Bertíkovo nasazení. Jakub vzadu trpěl s bolavým kolenem a z Karlštejna jel vlakem.
V Berouně jsme si dali tradiční cheesburger a šlehli si speed do žil. Před Srbskem jsem se odpojil. Už jsem nemohl a byl jsem rád, když jsem zdolal to nekonečné 15tikilometrové stoupání do Rudný. Ostatní si dali ještě nějakej terén, kterej zvládli jen ti nejzdatnější. Pak už je přivítala matička Praha.
A tak skončilo naše cykloputování. Následující den jsme si na Hlaváku vyzvedli batohy, já vrátil mnohokrát prokleté brašny a nosič a už jsme zase hleděli vstříc budoucnosti s očima zasněnýma a plánovali jsem další nesčetné vyjížďky nejen k červenému hausboatu, ale po celých vlastech Českých.
A jestli jsme neumříli, tak jezdíme na kolech dodnes.
Takhle vypadal interiér červeného hausboatu v září 2000 a pokud nepřišla povodeň, tak tak vypadá stále
Vše píšu v dobrém a s nejlepším přesvědčením. Jestli jsem se někoho nepříjemně dotknul, tak to jsem nechtěl a moc se za to omlouvám.
Ezop alias Franz Hapka